V rámci mentoringového programu na FAMU působil kanadský filmař Alexandre Larose od 31. ledna do 1. února 2024.

Ve středu 31. ledna tvůrce vedl masterclass a ve čtvrtek 1. 2. ve Studiu FAMU přednášku věnovanou roli techniky v tvořivém procesu se zaměřením na aparát optické filmové kopírky v experimentálním filmu. Ve čtvrtek večer ve 20:30 osobně uvedl své filmy v kině Národního filmového archivu Ponrepo.

„Francouzsko-kanadský filmař Alexandre Larose spojuje své technické dovednosti se svérázným filmovým viděním a intuicí. Prostřednictvím velmi precizní praxe střihu v kameře vytváří pohybové studie. Vrstvením do hloubky času i do hloubky celuloidu Larose obdařuje osobní paměť plastickým a virtuálním tělem. Živá i neživá hmota prostřednictvím několikanásobných expozic vyzařuje své trvání v čase; průchod časem a jeho kondenzace proměňují pohyby v gesta. Larose v podstatě navrací kinematografii zpět do ranného období její nazávaznosti a přitom zpochybňuje limity našeho vidění a vnímání času,“ píše filmařka Alexandra Moralesová v anotaci k programu Larosových filmů.

Filmař narozený 1978 v  Lebel-sur-Quévillon v Québecu patří do současné generace kanadských experimentálních filmařů. Nejprve získal titul BEng strojního inženýrství na univerzitě v Sherbrooke (2001), dále bakalářský titul na filmové škole Mela Hoppenheima (2006) a pak magisterský titul v oboru Studio Arts (filmová produkce) na Concordia University (2013). Ve své tvůrčí praxi v médiu fotochemického a opto-mechanického filmu zkoumá fenomény zdání a reprezentace pohyblivých obrazů a přímo vychází ze svého inženýrského a uměleckého rukodělného zázemí. Teoretik filmu Éric Thouvenel o něm píše:

„Jeho dílo, jež se vyznačuje zvláštní formou pórovitosti s dokumentárním polem, je citlivým a sofistikovaným zkoumáním percepčních kategorií, jimiž vnímáme realitu, a zároveň bdělým sněním v labyrintech paměti. Ve své tvůrčí dráze stále více upírá pozornost k formám otisků, jež může film vytvářet, a samotný pojem dokumentace - ať už místa, situace, architektonické konfigurace, rodiny nebo vzpomínky - se pro něj stává klíčovým. Zůstává přitom zásadně informován technickými specifiky materiálu, který používá, ať už jde o Super 8, nebo častěji 16mm a 35mm. Role techniky v jeho tvorbě je tedy rozhodující a sám Larose o svých filmech ochotně hovoří jako o projektech předepsaných nástrojem.“ (Débordements, 2016)