logo FAMU
Lea Petříková: Velká nádhera klauzur
Lea Petříková: Poznámky z konference Transversal Entanglement
Lea Petříková: FAMU studenti na Erasmu v době koronaviru 2
Lea Petříková: Studenti a Erasmus v době koronaviru


Velká nádhera klauzur

V průběhu září vcházím dvakrát do Studia FAMU, a v obou případech si s sebou nesu zvláštní směs rozjitřeného očekávání, vřelého zájmu, ale i bytostné nejistoty. Je to pocit, který asi cítí před startem automobiloví závodníci. Nebo astronauti, než je vypustí do kosmu. Volní potápěči dřív než dosáhnout hloubky sta metrů. Chvění vzduchu, který už v sobě obsahuje všechny možnosti. A taky nic, protože hluboká prázdnota je součástí téhle cesty.

Jsou totiž klauzury.

A já, i když jsem svou poslední klauzuru na FAMU obhájila před více než pěti lety, přijímám nevyslovenou výzvu, která byla vypuštěna do pléna, a totiž být tady a teď, na pár hodin, přítomna něčemu většímu, něčemu vyššímu, něčemu pradávnému a zároveň tak čerstvému, že už to čerstvější ani nemůže být. Svátosti hromadného úžasu, když se to povede. Profánnosti spektra rozličných a často nesourodých perspektiv, pokud zase tolik ne.

Ukázat svůj film. Katedře, světu, sám sobě. Filmu samému. Je to alfa a omega studia, je to důvod proč to děláme, a přesto se často klauzury neabsolvují lehce.

Ale ten úžas vlastně přichází tak jako tak, říkám si, když usedám do zbrusu nového, dokonalého kinosálu Studia. Je v tom totiž něco mimořádného, a přesvědčivost nového promítacího prostoru je nesmírná. Ti lidé se shromáždili, aby společně sledovali studentské filmy, pozorně a bez hnutí. Filmy, jež jsou často daleko na své cestě za dokončením.

Je to ostatně jako v NASA. Mnohdy by neměly startovat, ale i tak jsou jejich vzlety neuvěřitelné, a to právě tím, že jsou. Odvahou, silou, kterou museli astronauti vydat, aby se dostali na orbit. Nebo ještě předtím vybuchli. Nebo doletěli až za hranice představitelnosti.

Mám se tady zamýšlet nad novým modelem, společnými klauzurami realizačních kateder, ale místo toho mě pohlcuje sugestivnost filmového zážitku, ať je ve výsledku jakýkoliv. V průběhu sledování se však dostávám právě skrze působivost filmové zkušenosti a nový klauzurní formát k poznání, které mi jako bývalému účastníkovi i současnému pozorovateli mění pohled na klauzury jako takové. Konfrontujeme se tu jednak se situací, jež demonstruje moc filmu jako média, s ohromností, která byla studentům dána do rukou. S fantaskním konstruktem, díky němuž dochází k velkolepé prezentaci děl, k sestavení velikánů. K proměnění šancí. K promítání.


Dosažení vrcholu však v sobě vždy obsahuje hlubinu, a proto přichází diskuse. Je to vlastně takové obnažení se, ale totálnější, než kdyby se jen režisér svlékl donaha. Takhle si svléká všechno. Své přesvědčení, sebejistotu, často i odhodlání. Toto vysvlékání svého já však kromě hrůzy může přinést i něco nesmírného. Jiný typ filmového zážitku. Zážitek ve svém prapůvodním smyslu, za žitím, za tvorbou. Diskuse je vlastně nahlížení na zážitek a za zážitek. Oprošťování se od objetí filmu a následné znovunalézání dráhy do jeho útrob. Je to komentovaná prohlídka filmového média, je to jiné žití filmu. Je to také moc, ale jiná než moc filmu samotného. Je to moc posunout se dál, za dokončený film. Pokračovat jako filmař, jako umělec.

Nový klauzurní model se sice ve svém pilotním ročníku nerealizoval v plné síle; většina pedagogů spolupracujících kateder z časových či jiných důvodů nedorazila, klauzur se však zúčastnilo alespoň několik téměř kompletních štábů. Studenty KDT a KR tak v diskusi doplnili pohledy z kateder produkce, střihové skladby, nebo zvukové tvorby. Takové rozprostření diskusního pole je zcela přirozené; jak zmínil vedoucí KR Bohdan Sláma na začátku projekce filmů 2. ročníku, film je přeci kolektivní dílo. Možnost vyjádřit se by tak měli mít všichni zúčastnění studenti (a jejich pedagogové), a to ideálně v rámci společné projekce. Film je totiž nejen kolektivním dílem, ale i společným zážitkem, a to ve všech fázích svého životního cyklu.

Klauzury jsou však taky trochu utkáním. Bojem. S čím? Vlastně se vším. Nejčastěji asi s časem, ale také s technologií, vlastní, nikdy plně neproměnitelnou představou; s tak zvanou realitou, ale také se svými sny. A pak ještě s něčím, co se těžko definuje, ale na klauzurách je to vždy přítomno. Zatvrzele, nevyhnutelně, zarputile. Sedí to tam, od začátku do konce, jako stín, jako mrak, jako vlastní dech. Je to kritika. Někdy přínosná, konstruktivní, nezbytná. Jindy nevyslovená, tápající, jednostranná. Někdy jemná, přesná, jindy krutá a tvrdá. 

Jsou totiž klauzury.

Vyplatí se bojovat s větrnými mlýny subjektivity? Sleduji společné klauzury, dýchám rozvířenou energii, která proudí mezi filmy, a v duchu si odpovídám: vyplatí se hlavně naslouchat. Ptát se a dozvídat. Nové, netušené. Navštěvovat vzdálené břehy, které můžou být skryty nesmírně blízko. Třeba na vedlejší katedře.

Lea Petříková

Kresby: Lea Petříková




Poznámky z konference: Artistic research jako možnost, nutnost, budoucnost

Známá režisérka Claire Denis v neformálním rozhovoru přemýšlí, co musí stát na začátku každého z jejích projektů, aby pro ni mělo smysl v nich pokračovat. Tvůrčí duo filmařek Kersti Grunditz Brennan a Annika Boholm se připojuje z jakési haly, v níž na nainstalovaných panelech během přednášky, která ale spíše připomíná performance, vytváří velkou časovou osu ilustrující jejich filmový projekt BLOD, v němž skrze vlastní performativní vstupy a zároveň střihovou skladbu zkoumají ženství. Výzkumník Kristoffer Gansing je také online, ale nemluví; místo živého výstupu pouští svůj předtočený příspěvek ve formě desktop eseje, v němž spojuje raný film, Lva Manoviche i současnou tvorbu Netflixu, aby demonstroval, že umělecký výzkum je svázán už se samotnými počátky kinematografie.

I tak může vypadat odborná konference zabývající se tématem artistic research ve filmu. Jak přesně konference Transversal Entanglement na začátku června proběhla, je však obtížné stručně a věcně vyjádřit, stejně jako je těžké definovat, co to vlastně je artistic research. V jádru uměleckého výzkumu totiž stojí přesvědčení, že hranice uměleckého vyjádření i vědeckého výzkumu je potřeba neustále posunovat a hledat nové možnosti obojího. Dosavadní nástroje nestačí, je nutné odnaučovat se tradiční postupy a (znovu)vynalézat přístupy nové, které budou kriticky nahlížet filmovou praxi i výzkumnou metodologii. Vedle sebe tak vystoupili filmaři, filmoví vědci, ale také osobnosti propojující oba póly, filmaři pracující s výzkumem a naopak výzkumníci, jejichž praxe přesahuje do umělecké tvorby. Konferenci tak charakterizoval důraz na proces, spíše než na výsledek, ať už konference samotné, nebo prezentovaných umělecko-výzkumných projektů. A také neustálá sebereflexe a tázání se základních otázek: co je to umělecký výzkum, jaké jsou hranice tvorby a výzkumu, a co nám umělecko-výzkumné projekty mohou říct nového o filmové praxi?

Není tak snadné shrnout, co vlastně konference přinesla, protože umělecký výzkum se vzpouzí hodnocení izolovaných výstupů. Artistic research vrací výzkum zpět do filmového procesu, který nekompromisně rozebírá na kusy a znovu skládá, aby ho zasadil do nově nahlížených souvislostí. Artistic research je metoda, jejímž cílem je posunování hranic filmového jazyka, a zároveň intenzivní reflexe, která je však integrální součástí filmové praxe. Artistic research je výzvou filmařům, aby nezapomínali nejen na výzkum tématu, ale především na důležitost odstupu a sebekritičnost ve vztahu k vlastní agendě a metodám.

Z těchto myšlenek vyvstává přirozená otázka, jíž se přednášející na konferenci nevyhýbali: čím se tedy odlišují umělecko-výzkumné projekty od „běžné“ tvorby? Vždyť většina prezentovaných filmů a projektů byla prezentována ve filmovém kontextu světových festivalů, nebo v rámci filmových či uměleckých institucí, typu galerií či kulturních center. Čím se tedy vymyká umělecký výzkum? Podle některých vystupujících je toto vymezení dáno čistě institucionálně; projekty uměleckého výzkumu většinou vznikají v rámci doktorských studií na filmových či uměleckých školách, nebo v rámci grantů realizovaných na univerzitní půdě, což tvůrcům přináší určitá omezení i specifická privilegia. Teoretička uměleckého výzkumu ve filmu Jyoti Mistry dává tuto skutečnost do politických a ekonomických souvislostí – díky univerzitám je možné realizovat projekty, jež by jinak neměly šanci vzniknout, a právě tato díla by měla přispět ke kritické reflexi nejen filmového média, ale i západního filmového průmyslu, jenž je neodmyslitelně spjat s kapitalismem. Podle Mistry je nutné uvažovat o uměleckém výzkumu především jako o nástroji možné dekolonizace filmového vyjádření.

Propojenost uměleckého výzkumu s institucemi filmového vzdělávání byla dalším ze silných motivů konference, jež byla pořádaná a moderovaná pedagogy Film University Babelsberg. Ti prakticky ukázali, jak mohou pedagogové filmové školy přemýšlet, co pokládají za důležité, a jak propojují praktickou výuku (několik moderátorů bylo například pedagogy střihu) s hlubší reflexí filmu a současným uvažováním o uměleckém výzkumu. Domnívám se, že to je naprosto zásadní a pro náš kontext inspirativní moment, který ukazuje, že umělecký výzkum je přirozenou součástí filmu jako takového, nikoliv pouze experimentální tendencí svázanou s okrajovými podobami audiovize (experimentálním filmem, pohyblivým obrazem apod.) Toto uvažování na konferenci podpořilo i pozvání filmařky typu Claire Denis, která sice neprezentovala své filmy jako umělecko-výzkumné projekty, této kontextualizaci se na druhou stranu nebránila a zdůrazňovala, že film bez výzkumu nemůže existovat.

Konference přinesla také poznání, jak může artistic research prakticky vypadat, a to skrze mnohé prezentace konkrétních děl a jejich tvůrců. Zdá se, že právě až skrze hlubinný ponor do uměleckých příkladů je možné více porozumět přístupu artistic research a jeho metodologii. Odhalilo se tak například, že často využívanými metodami projektů jsou reenactment, tedy inscenování, ať už historických událostí, vzpomínek, či myšlenkových konstruktů, dále pak různé formy spolupráce (mezi filmařem a jeho filmovými subjekty, mezi subjekty navzájem, ale i spolupráce s divákem, institucemi či s okolním světem jako takovým), performance v různých smyslech, observace, dekonstrukce zavedených postupů a metod. Umělecký výzkum vůbec akcentuje proces jako jednu z hlavních vyjadřovacích metod, na rozdíl od tradičního přístupu k filmu, který staví na finálním produktu; mluví se o konceptu „performing documentaries“, tedy o filmech, které dynamicky interagují s realitou. Příklady prezentované na konferenci ukázaly, že tento důraz na proces a vůbec umělecko-výzkumný přístup k filmovému médiu nemusí znamenat „odbytou“ práci, naopak. Díla jsou často velmi promyšlená, vyargumentovaná, protože samotná reflexe nejen tématu, ale právě i procesu, filmové technologie i filmové řeči je integrální součástí díla. Umělecko-výzkumné projekty nabízí jiný zážitek, ale stejně plnohodnotný jako tradiční filmy – ostatně artistic research projekty jsou úspěšné i na „tradičních“ festivalech, mnohé z představených filmů byly promítány na velkých festivalech, jako jsou Berlinale, IFF Rottterdam apod. Umělecko-výzkumné projekty také nedefinuje určitý žánr, ale naopak žánrová a celkově formální pestrost. Mezi představenými projekty byly třeba stylizované dokumenty Elly Raidel, využívající i hrané prvky, video art Rachel Rose, deníkový esej Laury von Niederhäusern, performativní dokument Loly Arias, která ve své tvorbě kombinuje divadlo, galerijní instalaci i dokumentární film, nebo pohyblivý obraz umělkyně Filipy César.

Artistic research nabízí tvůrcům, filmovým pedagogům i teoretikům nový rámec, který rozšiřuje možnosti výzkumné, tvůrčí, teoretické i interpretační. Není náhodou, že organizátory konference byli pedagogové v podstatě tradiční filmové školy, respektive, že zahraniční odborníci na umělecký výzkum často pochází z filmové praxe, nejen např. z oblasti experimentálního či konceptuálního umění. Myslet progresivně film v sobě podle konference automaticky nese tvorbu uměleckého výzkumu. Artistic research tedy není něco umělého, vytvořeného k byrokratickým potřebám univerzit a uměleckého vzdělávání; je to naopak přirozená součást filmového vzdělání i filmové tvorby. Filmař Arturo Delgado Pereira mluvil o tom, že se dokument, ale vlastně jakýkoliv film „děje ve světě, ne o světě“, a to je vlastně skvělé vyjádření shrnující umělecký výzkum, který neřeší jen to, o čem filmy jsou, ale také jak jsou, jak se dějí, a reflektuje i to, že se dějí v nějakém kontextuv realitě.




FAMU STUDENTI NA ERASMU V DOBĚ KORONAVIRU 2

Co si jako filmaři můžeme přát a představovat v době, která jako by ještě nebyla, která je stále v přípravě? V době věčného stavu in progress, nekonečného vývoje životního projektu, v zamrznutí v preprodukci?

I přes pokračující pandemickou situaci se studenti FAMU účastní zahraničních stáží. Přinášíme další pohled na jejich výjezdy, tyto zprávy „odněkud” jsou totiž tím, co nám právě v této době může přinést širší obraz různých okolností, v nichž se filmaři a studenti filmu nacházejí. A tyto představy se pak zase mohou rozvinout v inspiraci, jak k aktivnějšímu uchopení výuky (studenty i pedagogy), tak k nalézání nových možností v neznámém prostředí.

Anna Petruželová, studentka 3. ročníku Dokumentární tvorby, popsala, jak proběhl její první den v estonském Tallinnu: “Musím teď být deset dnů v karanténě: můžu chodit na procházky, jak daleko chci, a taky můžu nakupovat, nemůžu ale jít do školy nebo zařídit něco oficiálního, na úřad. Před odjezdem jsem absolvovala intenzivní online kurz estonštiny. Procházím se po městě a čtu si nápisy na domech, kalamaja - rybí dům, ale taky by to šlo ovonět. (…) Všude je hrozně moc aut a šedivo. Chtěla jsem se projít k moři na pláž, ale postavili tam hotel a nedá se tam chodit, tak zítra půjdu na jinou pláž.

Marie Špičáková, studentka 3. ročníku Produkce, zase popisuje specifika distanční výuky na norské Kristiania University College v Oslu, kde studuje program International Business Communication: “Naše hodiny jsou vzhledem k opatřením vedeny online přes Zoom a jsou společné jak pro Nory tak pro nás Erasmus studenty, což hodnotím velmi pozitivně. (…) Zdroje a odkazy jsou pohromadě na jednom úložišti společně s linky na Zoomy, deadliny a požadavky na úkoly a práce, kdy a co je potřeba odevzdat. Mít všechno na jednom místě je neuvěřitelně uživatelsky přátelské. Je to asi jako kdyby na FAMU bylo všechno v KOSu - dispečink, bílá kniha, nahrávaly by se tam požadované práce, rozvrh s odkazy na daný Zoom meeting…”

Marie také kladně hodnotí aktivitu norských studentů v hodinách a důraz na diskusi jako součást výuky: “Moc neexistuje, že by si člověk nic nepřečetl nebo se na nic nepodíval. Vzhledem k tomu, že jsou hodiny stavěné na tom, že jste se připravili, jsou také protkané diskuzemi mezi studenty - často býváme na několik minut rozhození v rámci našeho meetingu do skupin po 4-5 lidech a máme o daném tématu/článku/filmu diskutovat. Je skvělé, že norští studenti jsou zvyklí hodně o věcech debatovat, zajímají je různé pohledy na daný problém. To vnímám jako velice obohacující a osvobozující.”

Distanční výuka a vůbec komplexní stáhnutí se do online režimu, kterému nás pandemie naučila, nemusí vzbuzovat jen frustraci a podporovat pocit kompletního vyčerpání, naopak. Jak ostatně už v minulém textu o Erasmu připomínají Zuzana-Markéta Macková či Anika Homolová, online prostor přináší také nové možnosti - kulturní instituce i festivaly si navykly prezentovat své výstupy online, ty se tak stávají dostupnějšími a mnohdy i časově zvládnutelnějšími - přednášky či festivalové projekce můžeme jednodušeji zařadit do svého každodenního programu. Distanční výuka pak představuje pro pedagogy výzvu, jak překročit dosavadní hranice různého druhu - hranice online prostředí, pozornosti i předsudků, že umělecké vzdělání přeci nemůže být “přenášeno” bezkontaktně. Zdánlivě jednoduché zadání - nalézat nové formy distanční výuky, nebo lépe využívat ty stávající - se zdá být v současné situaci jako velmi těžký úkol, na jehož řešení mezi vyrovnáváním se s tíhou pandemického světa a plněním pracovních a dalších povinností jednoduše nezbývá čas ani síla.

Jak ale dále uvádí Marie Špičáková, nemusí jít o velké kroky, často stačí klást více důraz na základní komunikační koncept - diskuzi. “Po každé hodině se nás vyučující ptá, co nám přišlo zajímavé, co bychom naopak vypustili a podle naší zpětné vazby skládá strukturu další přednášky. Tento systém mi přijde dobrý i v tom, že jen nekoukáte ustavičně na něčí sdílenou obrazovku s prezentací, ale hodiny jsou tak víc atraktivní a oživené.

Co si jako filmaři, studenti a pedagogové umělecké školy můžeme právě v této době přát? Především, aby skutečná, hlubinná, organická diskuze nezmizela z našich životů.



STUDENTI FAMU A ERASMUS V DOBĚ KORONAVIRU


Otevírám další ze série nových možností. Nejsou to dveře do světa, co jsem právě otevřela, ale okna na obrazovce, nové dokumenty a stále rozevřené programy. Abych dostála svých cílů a očekávání vnější reality, otevírám vytrvale dál. Je nutné se spojit a propojit. Napojit žízeň po životě. Nekonečné množství záložek se hromadí stejně jako pocit nejistoty z neustálé nepřítomnosti, kterou je definovaná virtuální prezence. Nepřítomni duchem, obklopeni duchy odkládání a nadějí, které ono napínání světa přináší. Pocit trvalé práce (nebo dovolené?) trvá. Plně zaměstnáni časem se setkáváme ve výřezech svých existencí, abychom si vzájemně posouvali své kantny uvědomění, koncentrace a intimity. Příliš časté exponování vlastní osobnosti v černém zrcadle může přinést jen jedno – hlubinný a ve stejnou chvíli ryze povrchní ponor do svých mnohonásobných životů, které se odehrávají paralelně na mnoha místech a přitom nikde. Jaký vrak se vynoří při takovém pátrání, přetažená pozornost z hromadných online meetingů nebo trosky kuráže, kterou jsme při setkáních na zoomu nevyužili?

Další z načítajících se oken je tento newsletter.

A přeci se dostávám k těm dveřím do světa. Jsou jimi totiž studenti, kteří riskovali své jistoty, aby zkusili, jaké je ryzí bytí filmaře nebo umělce v době pandemie v zahraničí. Odpověděli mi na pár otázek ohledně svých Erasmus pobytů, které právě absolvují, a my ostatní, usazení v prostorech za obrazovkami, tak můžeme rozšiřovat své sumy výsledků, jež se nám zjeví, až nebudeme vědět, na co se ptát (protože už jsme vše vyhledali).


Jak probíhá váš Erasmus pobyt, jak se s Covid krizí vypořádaly instituce, kde probíhají Vaše stáže?  

Jakub Trš (KZT, v současnosti Ecole nationale supérieure Louis-Lumière, Paříž, Francie): Moje hostitelská škola se s krizí vypořádává v rámci možností asi tak, jak se dá plánovat výuka v kontextu opatření měnících se každé dva týdny. V praxi to pro mě znamenalo zejména nestandardní rozložení výuky, kdy se její množství nárazově pohybovalo mezi extrémy a týdny zaneprázdněnosti střídaly týdny, kdy jsem více méně zapomněl na svůj status studenta. Tento čas jsem se ale snažil využít k co nejčastějším expedicím do kulturních institucí, o které v Paříži není nouze, a právě tato období volna, která by pro jiné mohla být depresivní, pro mě byla nevídaně inspirativní. Pokud zrovna nebylo možné nikam jít a nikoho vidět, z povahy svého oboru mám takřka vždy o zábavu postaráno i o samotě, takže přizpůsobit se restrikcím pro mě nebylo nijak extra skličující, naopak, umožnilo mi to dostat se k mnoha dlouhodobě odkládaným záležitostem.

Zuzana-Markéta Macková (KF, v současnosti Royal Academy of Fine Arts of Ghent – KASK, Gent, Belgie): Většina předmětů byla online, každý profesor používal jiné komunikační médium - převážně Zoom, MS Teams, Jitsi a BigBlueButton. KASK nám nabídnul prostor pro studium a tvorbu a také nám nabídli proplacení psychoterapie, což vidím jako velmi vstřícný a lidský krok směrem ke studentům. Po příjezdu jsem musela podstoupit dva PCR testy a desetidenní karanténu.

Anika Homolová (KP, nyní Taskovski Films, Harrow, UK): Jsem na plný úvazek na pracovní stáži u společnosti Taskovski Films. Pracuji v sales oddělení a zabývám se prodejem našich dokumentů převážně do Asie a Východní Evropy. Částečně se také podílím na výběru nových filmů pro akvizici. Stáž je skvělá, získávám spoustu nových zkušeností a zároveň podnětů pro svou diplomovou práci o sales agentech. Taskovski se v souvislosti s pandemií ještě více přesunulo do online světa, podobně jako celý zbytek filmového trhu.

Wenbin Liu (KF, nyní HFBK, Hamburg), Německo: Vše je tu v pohodě. HFBK je stále otevřená, ale musíme dodržovat pravidla prevence Covidu. Máme čipové karty, které zaznamenávají příchody a odchody z budovy. Fyzická přítomnost osob v dílnách a třídách je početně omezená. Musíme nosit roušky, dodržovat rozestupy a umývat si ruce. Hodiny se více odehrávají online.

Haukur Hallsson (Cinema and Digital Media, nyní Skýlið Studio, Reykjavík, Island): Můj Erasmus pobyt je zajímavou, i když zvláštní zkušeností. Produkční společnost, ve které pracuji, reagovala na pandemii podobně jako ostatní pracoviště dle aktuálních pravidel. A pravidla se neustále mění. Pracoviště bylo rozděleno, máme rozhodně méně schůzek, jsme více na zoomu a v určitou dobu jsme pracovali více z domova. Tím, že pre-produkční fáze nevyžaduje práci tolika lidí na stejném místě, jsem z toho v posledních týdnech, v porovnání s ostatními, vyšel ještě dobře.



Nakolik byla vaše stáž zasažena Covid krizí?

Anika Homolová: Myslím, že jsme se letos všichni naučili, že práce online může být velice efektivní a Taskovski to zřejmě příliš neovlivnilo. Omezení mají přesto velký dopad na mou stáž. Moc jsem se těšila, že budu jezdit na festivaly a filmové trhy, seznamovat se s novými lidmi a užívat si trochu toho festivalového pozlátka. Všechny tyto akce se bohužel odehrávají online, což je samozřejmě méně zábavné.

Wenbin Liu: Nemůžu navštěvovat společenské události. Místa v dílnách jsou limitovaná, takže se nemůžu do všeho zapojit. Také není možné cestovat do jiných německých měst.

Haukur Hallsson: Krize samozřejmě nejvíc ovlivnila sociální život. Ale musím říct, že má práce byla méně zasažena, než jsem předem očekával. Ale určitě panuje větší nejistota ohledně harmonogramů a natáčecích plánů atd.
 

Jak se vy osobně vypořádáváte se situací?

Jakub Trš: Pro mě je zahraniční stáž kromě ponoru do odlišné kultury a s tím související náloží nových podnětů také o získání odstupu, perspektivy a času na reflektování vlastního směřování. Podle některých jde o jeho ztrátu, pro mě je to čas sloužící k integraci a (v konfrontaci s cizím způsobem výuky) kontextualizaci všeho, co jsem za posledních pět let načerpal.

Zuzana-Markéta Macková: Je to únavné a dost často považuji nějaké kroky za nesmyslné – třeba když člověk přijede do Belgie na méně než 48 hodin, může se pohybovat jakkoli, nemusí být testován, nemusí být v karanténě, plánuje-li ovšem zůstat déle, od prvního dne musí být v karanténě. Všechny potřebné kroky jsem dodržovala, jen to bylo dost únavné a stresující.

 

Anika Homolová: Osciluji mezi extrémní psychohygienou: jógou, zdravým jídlem, chůzí, brzkým spánkem, abstinencí, a naprostým opakem: pitím vína a sledováním seriálů na gauči. Těžko říct, co z toho pomáhá víc.

Wenbin Liu: Vyzkoušel jsem si kresbu, přestože jsem fotograf.

Haukur Hallsson: Osobně se s restrikcemi vyrovnávám dobře. Když se věci hýbají pomaleji, máte více času na přemýšlení o vlastní práci.
 

Přinesl naopak do vaší stáže Covid něco, co hodnotíte pozitivně?

Zuzana-Markéta Macková: Myslím si, že si spousta kulturních institucí navykla na formát online prezentace, mohla jsem se proto účastnit více přednášek najednou.

Anika Homolová: Například, že se můžeme účastnit více festivalů najednou, když jsou všechny online.

Wenbin Liu: Nikoliv.

Haukur Hallsson: Upřímně musím říct, že zatím nevím, možná se to ukáže až posléze. Možná, že méně piju…


Lea Petříková

 

 

 

 

 

 

 

 

 



.
.