PERSPEKTIVY DOKUMENTÁRNÍHO FILMU A JEHO VÝUKY

NA PŘELOMU STOLETÍ

 (přepis záznamu profesorské přednášky Jana Špáty, pronesené na FAMU dne 27.11. 2001)

Jednou z revolučních událostí technického vývoje posledních desetiletí je, že kamera se zdemokratizovala. Kvalitní kamera je dostupná každému, stává se tužkou a každý bude moct podat svědectví o životě audiovizuální řečí. S nadějí očekávám, že se jednoho dne narodí, nejlépe na severovýchodě Čech, nějaký kluk, dostane k desátým narozeninám kameru a za pár let natočí film, kterým nám vytře zrak. Potřebujeme konkurenci a strach z ní jako motivační palivo. Amatéři a samouci by měli vytvářet tlak na nás profesionály - samozřejmě i na naše studenty - aby se opět navrátila chuť, dychtivost, touha a posedlost, která je, podle mého soudu, ke vzniku dobrého dokumentu nezbytná. Tyto vlastnosti spolu s kvalitním univerzitním vzděláním by měly způsobit, že FAMU obhájí právo na svou existenci a bude vychovávat v dobrém smyslu elitní filmaře.

Nepředpokládám, že kvalitních filmařů, vzešlých z lidu, bude víc, než bylo spisovatelů, kteří vzešli z řad těch, co uměli psát. Ne každý, kdo píše tužkou, perem, na stroji či počítači, bude Čapkem, Kafkou, Hrabalem či Kunderou. Tak taky ne každý majitel kamery bude filmař. Podobně ovšem ani nepředpokládám, že by každý absolvent FAMU či HAMU byl geniálním filmařem či skladatelem. Být geniálním tvůrcem je výsada a zázrak, který jen málo ovlivní to, má-li vzdělání v oboru nebo ne.

Škola je především šancí uplatnit eventuální hřivny, které by jinak mohly být zakopány, je příležitostí urychlit zrání lidské, občanské i odborné. Kdo přichází na naší školu by měl být přesvědčen, že dostat se na FAMU je výsada a štěstí. Oskara může člověk získat i bez školy, to dnes platí víc než v minulosti. Na škole by měl tedy zůstat jenom ten, kdo se chce dobrovolně a aktivně zúčastňovat výuky a v dialogu s pedagogy spolupracovat. Svou aktivitou by spoluvytvářel její tvář, umožnil vznik stavovské hrdosti a dobrého pocitu pramenící z určitého vděku osudu, že nám bylo umožněno na této škole působit.

Myslím si, že problémem dnešní doby je určitá slabost rodičů vůči dětem a pedagogů vůči studentům. Slabost jak známo, může v určitých situacích napáchat škody podobné, jako vědomé zlo. Měli bychom opět mít studenty tak rádi, abychom je dokázali ze školy vyhodit, když pracovat nechtějí, či absencí volních vlastností či talentu na to nestačí. Slabost rodičů a pedagogů je úrodnou půdou ničemné lenosti, ta ničí atmosféru tvůrčí radostnosti a vede k nesamostatnosti a zpoždění osobnostního vývoje.

Domnívám se, že budoucí absolvent dokumentarista by měl být širokopásmově vzdělanější než byla generace moje, která doplácela na válku i život v totalitě. Mimoto: před padesáti léty každá profese vyžadovala nesrovnatelně větší úsilí k tomu, aby byla dobře zvládnuta. Dnes celá paleta dovedností v oblasti fotografie či záznamu obrazu a zvuku začíná patřit do kategorie všeobecné vzdělanosti, podobně jako obsluha auta nebo počítače.

Filmový dokumentarista budoucnosti, tedy absolvent FAMU, na rozdíl od lidí školou nepoznamenaných, by měl být podle mě člověk s velkým přehledem o dění ve světě, v politice a kultuře. Měl by být schopen vystupovat v médiích a vyjadřovat se k veřejnému dění kultivovaně spisovnou češtinou, zároveň by ale měl být schopen přepnout na jazyk jak mu narostl, na jazyk lidí „z podzámčí“, kde bude vždycky žít většina hrdinů jeho filmů. Autor filmových dokumentů by měl obstát v jakékoliv filmové profesi. Na požádání kolegy by měl být schopen na úrovni dělat kameru či zvuk. Potom by se filmový štáb dokumentaristů mohl skládat z lidí, kteří mají k sobě názorově blízko, mají se rádi a usilují o stejnou věc. Štáb by tedy nebyl sestaven mechanicky podle profesí za účelem obživy. Zároveň ovšem to budou i kameramani, zvukaři a lidi jiných profesí, kteří, když budou mít co světu říct, se stanou autory a režiséry. Protože dokumentarista by měl být v prvé řadě člověk, který cítí potřebu něco světu sdělit, pro něco se angažovat, má dostatečnou odvahu k tomu, aby tak učinil, je připraven nést plnou odpovědnost za případný neúspěch a podělit se spolupracovníky o eventuální úspěch.

Další výraznou změnou proti minulosti je sledovanost dokumentů v televizi. Ta poklesla za posledních deset let z několika desítek procent pod současných pět procent. Dokumentární film po dlouhá léta dostával divák víceméně proti své vůli v kinech před celovečerním filmem a i později, když byl jen jeden televizní kanál a neměl na vybranou. Tak se divákovi dostávalo to, co on třeba sice vidět nechtěl, ale vidět by měl. Dokumentární film by, dle mého soudu, neměl přinášet jen zajímavé téma vyprávěné poutavým filmovým jazykem, ale měl by plnit i funkci osvětovou. Dnešní divák, vědom si svých demokratických práv, se dokumentárním filmům pomocí dálkového ovladače snadno ubrání. A touto diváckou svobodou osvětová funkce dokumentu tedy osudově končí. Není již naděje dostat dokumentární film k většinovému, konzumně zaměřenému divákovi. Komerční televize dokumenty nevysílají. Tyto skutečnosti znamenají, že se na dokumenty dívají náročnější, intelektuálnější diváci a na ně by se měl dokumentarista budoucnosti obracet. Měl by, podle mého názoru, posilovat k duchovním hodnotám tendující menšinu v tom, že ve svých postojích a pocitech nejsou na tom světě sami, že přísluší sice k nepočetné, ale kvalitativně zajímavé menšině, která v mezních okamžicích třeba rozhoduje o osudu národa. A před takovým publikem dokumentarista obstojí v případě, že tento svůj úkol bude plnit se šarmem a bohatým jazykem, který náročného diváka osloví. Dokumentární film by měl být něčím jako komorní hudba, která také oslovuje výraznou menšinu, její zánik by ale znamenal pro kulturu národa osudovou ztrátu.

Jak by měl tedy vypadat dokumentarista budoucnosti? Jakou úlohu bude hrát talent, pracovitost a orientace mravní? Často se ptávám, v čem spočívá talent filmaře. Je to talent vypravěče příběhů. Během své pedagogické praxe jsem dostal mnohé signály, jak nešťastné je, když student nemá talent k dramatickému vyjadřování se, když nevidí, neslyší a necítí řeč, kterou by se měl vyjadřovat. Na druhé straně leckdo je sudičkami hřivnami talentu bohatě obdařen, leč jediné co na škole dělá je, že je zakopává. Proto si myslím, že podobně jako je několik druhů inteligence, je i více druhů talentů. Pracovitost, zápal pro věc, dychtivost, zvýšená zdravá ctižádost, nezkrotná potřeba lézt na pódium a vyprávět příběh – to vše je asi také talent. A aby talent nezakrněl, je potřeba silné motivace. Z dávné minulosti nejznámější motivace byla dána potřebou obživy. Ta, zdá se, není ale pro současného studenta nejdůležitější.

O zázračných účincích motivace jako takové, svědčí letošní vítězný film festivalu FAMU – ELFilm Jakuba Sommera. Nešťastná láska byla konečně vždy v dějinách nejúčinnější motivací pro velká díla, pro dlouholetou práci dokumentaristy bych ale spíš radil na ni nespoléhat. Nicméně, kdo dokáže byť v lásce, ve vztazích k bližním, ale i ve zvýšené míře ctižádosti v sobě uměle vyvolávat stavy tvůrčí posedlosti, ten má šanci dotknout se met nejvyšších.

Zmíněný film je pro mě i dokladem mých dávných tvrzení, že nosič (video či celuloid) není rozhodující pro výslednou kvalitu díla. U tohoto filmu by se dokonce dalo říct, že podobný film by za tak krátkou dobu na celuloidu vzniknout nemohl – viz vracečky, opakovačky, dvojexpozice, prolínačky, hra s titulky. Z toho úhlu viděno mi neustálá diskuse na půdě školy o tom, zda video, nebo celuloid, připadá nesmyslnou ztrátou času. Tvůrce by měl mít právo a možnost se svobodně pro nosič rozhodnout a nést za výsledek tvůrčí a ekonomickou odpovědnost.

Á propos - míra svobody a množství možností, příležitostí a svodů současného života mi mnohdy připadá nad síly studentů. Jejich energie je rozdrobována, ztrácejí schopnost koncentrace a bojují s únavou, která jejich věku neodpovídá. Ztrácejí tak motivaci k velkým idealistickým činům, jiskru a šarm – které jsou podmínkou vzniku dobrého dokumentu. Studenti přijdou ze střední školy navyklí poslouchat výklad učitele a vykonávat, lépe či hůře to, co jim je uloženo. A najednou v druhém ročníku mají být samostatní, rozhodovat jestli ano či ne, jak a kolik a jestli vůbec. Bič, který za ně zatím pletli jiní, si najednou musí plést sami. A mnozí to nedokáží, jejich život začne být ničemný, nejsou spokojeni sami se sebou a hledají příčiny jinde než u sebe. A strach a obavy z toho, že by o studium mohli přijít by mohl být tím motivem, který by jim pomohl soustředit se na jeden úkol a dotáhnout ho do konce. Tedy škola svou taktikou by jim měla ulehčit, aby si pletli na sebe ten potřebný bič včas a někdy dokonce s chutí.

Za totality jsem na Západě tvrdil, že kvalita českých filmařů je proto tak vysoká, protože za totality je to jedno z mála povolání, v kterém je člověk svobodný. Ve svobodné společnosti odsává kreativní a podnikavé jednotlivce obchod, průmysl a politika. Tedy obory, v kterých podobně jako ve filmu je dobrodružství, nejistota, musí se riskovat a uplatní se v nich fantazie, invence i radost ze hry - a víc se tam vydělá!

Proč tedy být i v dnešní době filmovým dokumentaristou? Aby dnes chtěl kvalitní filmař dělat dokumentární film, tak by si měl neustále uvědomovat, jaké hodnoty a radosti mu dělání dokumentu nabízí. Pravda, zatím mu nenabízí příliš atraktivní podmínky hmotné. Nabízí mu ale velké zisky mimofinanční: možnost poznávání lidí a nahlížení do tajemství jejich životů a objevování prostředí, kam by se jinak nikdy nedostal. Umožňuje mu jaksi služebně, často nepozorovaně, urychlit své poznávání, lidské a občanské zrání a vzdělávání. Dělání dokumentu mu přináší úžasná dobrodružství nejistot, riskování, nebezpečenství a takřka bezbřehou svobodu ve volbě jazyka, kterým se vyjadřuje. Dává mu tedy šanci, aby byl šťastný, což není v životě zase až tak málo – i když známá pravda: za štěstí si prachy nekoupíš. A proto by to mělo být povolání jen pro vyvolené.

Děkuji vám za pozornost.