DOKUMENTÁRNÍ FILM JAKO TVŮRČÍ INTERPRETACE REALITY

(přepis záznamu habilitační přednášky Jana Špáty ze dne 7.3. 1996)

Teď jsem byl právě na druhé straně Vltavy, na setkání absolventů Průmyslové školy grafické po čtyřiceti čtyřech letech a jak jsem šel sem, šly na mě trudné myšlenky o pomíjejícnosti a marnosti života, které jsou pro mě typické. Jak jsem o tom přemýšlel, říkal jsem si, že jediná možnost, jak tyto myšlenky zahnat, je užívat života. Ale problém užívání života - toho Carpe diem - je právě v tom, že nikdo nevíme přesně, jak ho užívat. Takže ta moje dnešní přednáška bude o jedné z možných alternativ užívání života, alternativě, která není nejatraktivnější, ale je velice vzrušující - a tou je dělání dokumentárních filmů.

Nejdřív bych se pokusil sebe zařadit, kam bych asi patřil ve spektru dokumentaristů. Když rozevřeme ten vějíř, na jedné straně jsou lidi, kteří směřují ke zpravodajskému dokumentu a snaží se v první řadě přinést informace a působit na mozek člověka, pak na druhé straně jsou lidi, kteří z různých důvodů a snad už i geneticky jsou předurčeni k tomu, aby působili také na emoce. A chtějí-li takto působit, musí se snažit o to, aby jejich vyprávění mělo všechny znaky dramatického díla - a tím se také snaží přiblížit umění. Takže i já vlastně svým mentálním založením směřuji k té méně snadné alternativě - pokoušet se zařadit do té skupiny lidí, kterým se říká umělci. Tím nechci říct úspěšní, dobří, ale přece jen spíše umělci. Předpokládám totiž, že informace, kterou chci divákovi sdělit, se uchytí tehdy, když je ten člověk zasažen emočně a když se proderu k jeho srdci. To srdce potom určí, že ty informace, to poselství nebo ten osvětový vzkaz ode mne, zůstane zafixován.

Pokusil bych se ještě definovat, co to je pro mě dokument a proč budu dneska mluvit hlavně o sobě. Celý život dělám dokumentární filmy i o sobě a jsem si dokonce jist, že má-li dokumentární film k něčemu vypadat, musí být, kromě toho o čem vypráví, i o tom, kdo ho točí.Nedávno jsem, shodou pro mě neobvyklých okolností, usedl k televizi a díval se na udílení cen Týtý a tam jsem se dozvěděl, jaký je rozdíl mezi magazínem a publicistikou. Dozvěděl jsem se, že magazín je to, když pán sází ředkvičky - což natáčí Přemek Podlaha - a publicistika je to, když přijde zloděj a ty ředkvičky mu ukradne - což natáčí Radek John. A já k tomu dodávám, že dokument začíná přesně potom, a to tehdy, když onen muž, kterému byly ředkvičky ukradeny, znovu pokleká a za tichého zpěvu „Sázení, sázení, všechny smutky zahání“, začne opět sázet. A tam začíná dokument, tedy můj dokument. Ten o člověku, o jeho bytosti, která se vzpíná k nebesům ve vědomí toho, že život je těžký a nespravedlivý, ale tím, že jsme se narodili do světa takového, jaký je, musíme ho i takový jaký je brát a natruc realitě se z něj i radovat. Takové lidi, takové sazeče ředkviček já si vybírám a o nich točím filmy. Lidi, kteří, když znovu zakleknou k vykradenému záhonu, jsou lidi o nichž říkám, že si připínají křídla. Proto taky jsem vždycky dával takový důraz v dokumentu - a mám takový pocit, že jsem v určité době dokonce s tím přišel - že kromě povinnosti informovat, je důležité, aby film měl atmosféru, emoční vrcholy a byl dramatickým vyprávěním včetně katarze.

Já jsem nebyl inspirován ani literaturou ani svým posláním kameramanským - které by mě určovalo spíš k tomu, abych inklinoval k obrazovému estetičnu - ale byl jsem inspirován hudbou a z hudebních velikánů hlavně Beethovenem. Z jeho děl jsem nabyl už od dětství dojmu, že má-li člověk skutečně prožít katarzi, musí být nejdřív přitlačen k zemi. Mám takovou teorii, že chce-li člověk vzletět, musí předtím padnout na hubu a odřít si ji. Tohle jsem čerpal právě od Beethovena, kdy mi vždycky připadalo, že se účastním nějakého pádu, nějaké veliké úzkosti, nějakého velikého smutku a potom teprve jsem schopen vyletět do výšin. Souvisí to i s poznáním, že bílá, aby byla bílá, tak musí být na pozadí černé a proto taky veškeré mé bílé plochy, které se v mých filmech objevují, jsou vždycky obaleny poměrně bohatou hlubokou černí. Tedy radost a jas veselí, humoru a naděje jsou v blízkém sousedství smutku, úzkosti, zoufalství a beznaděje.

Jsem svojí výbavou pesimista, ale jaksi služebně tím, jak tu realitu tvůrčím způsobem interpretuju - abych se vrátil k tématu své přednášky - jsem optimista. Proto moje filmy často končí nadějí a jsou tzv. hodný a pro někoho až příliš hodný. Hodný znamená, že nacházím v lidech spíš to dobré než to špatné, a bylo mi často kritikou vyčítáno, že tím pádem neříkám o životě celou pravdu a že bych měl ukazovat i rub a to tzv. kontra, to co stojí proti tomu pěknému na světě. Moje protiargumenty vždycky spočívaly v tom, že jsem říkal, že potenciální divák mých filmů poměrně záhy, ještě v mladém věku, přijde na to, že život je těžký a černé stránky života si se zárukou osahá sám a dozví se, že ten život za moc nestojí. A od umění nebo od někoho , kdo se narodil s potřebou a touhou něco vyprávět, se potřebuje dozvědět, že na světě existuje krása a její dítě radost.

O tom jsme, podle mého soudu, povinni vyprávět už i proto, že musíme cítit odpovědnost vůči daňovým poplatníkům, za jejichž peníze to zaměstnání děláme. A já jsem přesvědčen, že ti lidi od nás očekávají vyprávění o krásnu, že od nás očekávají potěšení. Konečně jako od každého jiného umění. A i když je úděl nás dokumentaristů takový, že musíme často sahat do těch nejsmutnějších studnic lidského bytí, tak i tam bychom měli nacházet nějaký druh krásy a to buď krásy a síly lidského osudu a člověka, který se s tím osudem vyrovnává anebo krásy řeči, kterou ten příběh vyprávíme.Vždycky se dotknout něčeho, co je krásné a to už je samo o sobě pozitivní a optimistické.

Mluvil jsem o tom, že jsem inspirován hudbou a hlavně Beethovenem, a proto taky moje filmy v závěru většinou směřují k určitému patosu - tak jako Beethovenovy symfonie tak vyznívají - a já se k tomu vzoru hlásím a jsem tím poznamenán a jsem rád, že jsem tím poznamenán. Moji kritici mi většinou vyčítali právě určitý druh citovosti, kterou leckdo podle svých zkušeností interpretoval jako sentimentalitu.

V té souvislosti bych rád řekl, že moje největší filmové vzory kupodivu nejsou z oblasti dokumentárního, ale hraného filmu. A je to Forman a Chaplin. Chaplin proto, že měl odvahu jít v té citovosti tak daleko, že balancoval na hraně sentimentality. Když jsem natáčel film s malířkou Pešicovou, říkala mi, že jejich profesor zdůrazňoval, že největší umění je na hranici kýče, na hranici sentimentality. A já se domnívám, že je to vskutku velmi slabý led a že je to jenom pro odvážné. Jak se měnily během mého života všelijaké módy a trendy - to a to bylo přípustné a to a to ne a na Západě se nesměly používat určité záběry, některé postupy nebyly in a hudba se nesměla používat, protože to bylo sentimentální a všelicos dalšího se nedalo a ačkoliv to byla společnost svobodná, takto se dobrovolně ze strachu a snobismu znesvobodňovala - to nám bude teď hrozit také. Když se ale člověk takový, jaký je, oddá svým sklonům a zpívá tak jak mu zobák narost a hlavně zpívá upřímně, tak se mu někdy podaří nepřízeň těchto kritiků zlomit. Vzpomínám si na svůj první film Největší přání, kdy jsem byl mladý a romantický a trošku třeba i sentimentální, v tom filmu jsem měl výpověď o přátelství a lásce. Dal jsem k ní hudbu z Beethovenovy 9. symfonie, takovou tu pomalou, něžnou krásnou větu a vzpomínám si, že to vzbudilo tehdy i u nás a potom později v Oberhausenu na festivalu velkou nevoli, převážně levicově orientovaných umělců a intelektuálů, kterých bylo tehdy všude plno. Nicméně ten film právě možná silou a upřímností výpovědi zlomil tu porotu natolik, že zvedla ruku a tomu filmu dala hlavní cenu. To bych chtěl zdůraznit a v tom duchu bych rád vychovával své studenty, že jestliže je něco vskutku důležité, tak je to upřímnost sám k sobě i k ostatním. Přinést tu zprávu i o sobě s naprostou otevřeností a upřímností a tudíž s velikou odvahou. Protože většinou neradi světu hlásáme, co sami jsme a dokonce i to, co na sobě rádi nemáme.

Forman je pro mne vzorem proto, že ačkoliv umělec, chodí si diváci dobrovolně kupovat lístky na promítání jeho filmů. Myslím si, že film, ať už do kin nebo do televize, by měli dělat lidé, kteří mají určitou ctižádost se obracet na byť náročný, ale co do počtu nezanedbatelný okruh diváků. Chtít pracovat v audiovizuálních mediích pro elitní menšiny, čítajících desítky nebo stovky diváků, je podle mého názoru omyl.

Velice často se zabývám myšlenkami, proč ještě dneska dělat dokumentární film. Dokumentární film byl vždycky Popelkou a nikdy nebyl na výsluní zájmu distributorů. Děláním dokumentárních filmů se člověk nemůže stát člověkem bohatým. Kdyby se řeklo bohatý dokumentarista, tak k tomu ten přívlastek nejde - je to jako kdyby se řeklo chudý kapitalista. Z toho vyplývá, že dokumentarista, chce-li být skutečným dokumentaristou, musí být idealistou. Když my na této škole chceme motivovat studenty k tomu, aby se stali dokumentaristy, tak je těžko můžeme motivovat slibem  materiálního blahobytu. Je to velice obtížný úkol a musím říct, že je to možné jenom tehdy, když platí to, co mi nedávno řekl dirigent Bělohlávek o práci s orchestrem - že kdo chce zapalovat, musí hořet. Nejtěžší je najít na té duchovnější, chudší a materiálně odříkavější alternativě takové hodnoty, aby lidi byli ochotni pro ně obětovat alternativy komerčnější, alternativy materiálně bohatšího života. A musím říct a možná, že studenti, kteří tady sedí, by mi to asi potvrdili, že většina mé energie a mého hoření nebývá o tom, jak se drží kamera a jak se stříhá a který záběr jde na který a kdy se používá širokáč, ale o tom, jaký žít život a jak se k životu stavět a jakým způsobem ho interpretovat, protože to je pro dokumentaristu rozhodující, to je na tom dokumentarismu to těžké, ale to je na tom zároveň to krásné. Že to je to nejtěžší umění - umění žít , které je pro většinu lidí dobrovolným koníčkem, zatímco pro dokumentaristu je to i služební povinností.

Ještě k tomu pojmu umění bych chtěl dodat, že jsem se vždycky strašně bránil tomu, aby moje dokumentární filmy někdo nazýval uměním. Umění vypravěče je určitý moment, kdy přichází díky veliké touze a velikému chtění světlo shora. Je to otevření nebes a tím pádem se to může přihodit i dokumentaristům, jako se to někdy přihodí - byť zvláště dnes velmi zřídka - i lidem, kteří dělají filmy hrané. Uměním se často může stát i milostný dopis právě tím, že motivace byla mimořádně silná a donutila člověka, který předtím nikdy nepsal, aby své myšlenky formuloval velice silně a krásně a tak se jednou za život, když poslal své milé dopis, stal umělcem. A my právě tou povinností hořet bychom měli mít šanci setkání s uměním zažívat častěji.

Jaké jsou ještě další argumenty proto, aby člověk u dokumentu zůstal? Dokumentarista se bude rekrutovat z minority populace, kdy touha po duchovnější alternativě života bude vrozená. Z těchto vrstev budou dokumentaristi už na školu přicházet a budou to ti lidé, kteří znovu zaklekají a sázejí ředkvičky. A odměnou jim bude, že jim budou otevírat dveře zajímaví a inspirativní lidé a budou jim otevírat nejen dveře, ale i srdce a s ním i svoje neopakovatelné a nikým nevymyslitelné osudy. Budou s nimi vést zajímavé a vzrušující dialogy - a to všechno je ta ničím nevyvažitelná, penězi nevyjádřitelná odměna, která bude určena jen těm, kteří se tohoto kroku odváží.

Myslím si, že člověk musí dělat a tvořit v době, do které se narodil, za podmínek, ve kterých je mu dáno žít. A že všechny snahy o změnu vnějších podmínek (s výjimkou odporu proti totalitě), jsou marností a že ten, kdo v sobě má touhu tvořit a zpívat a nějakým způsobem se dotýkat krásy, tak ten to bude dělat vždycky, za každých podmínek. Vyloženě extrémním příkladem je pro mě záběr z koncentračního tábora, kde děti ukazují, jak umějí tancovat. Prostě, když to v člověku je, tak to v sobě nepopře, ať jsou podmínky jakékoliv. Z toho, o čem mluvím, vyplývá, že nejsem zastáncem měnění vnějších podmínek, protože veškerá omezení, která mohou způsobit, že se mi film nepovede, jsou ve mně. Moje motory nebyly dostatečně nastartované, nehořel jsem dostatečně a není to tím, že by mi někdo něco nedal, někdo něco omezil, dal mi málo materiálu, špatnou kameru atd. Proto jsem se nikdy nesnažil vnější podmínky měnit a vždycky jsem je bral jako určitou výzvu, která koneckonců obohacuje moji řeč. Za totality nás politické omezení nutilo promlouvat bohatou řečí, třeba i to, že musíme točit na kratší ploše a menší počet dnů nás motivuje k tomu, abychom se lépe připravili a abychom daleko víc mobilizovali svou invenci a své síly k tomu, být schopni vydat ze sebe maximum v době, která nám byla podmínkami určena. Proto také nejsem u dokumentu přítelem grantů a měsíc a rok čekání na peníze mi připadá vzhledem k délce života jako ztracený čas. Já jsem vždycky pracoval za peníze daňových poplatníků, kterých bylo málo, ale byly tu v době, kdy ve mně byla chuť a touha pracovat - a to mi vždycky připadalo rozhodující a nejdůležitější.Vždycky jsem všechna omezení bral jako výzvu a snažím se to dělat dodnes. Čas je nutné šetřit k užívání života.

V té naší profesi je hrozně důležité hledat zlatou střední cestu, protože někde kolem toho středu - podobně jako v politice - se koncentrují všechny zajímavé tvůrčí síly. Rád cituji v této souvislosti malíře Zrzavého, který jako podmínku úspěšné tvorby viděl na jedné straně mohutnost pudovou, na druhé straně velikost mravní - to je pro mě vyjádření určitého středu. Obě síly si představuji stejně silné, jedna ta živočišná, pudová, druhá uvědoměle mravní. Jedna táhne a druhá brzdí. A někde uprostřed je to dobré klima, ve kterém se daří dobré práci i dobrému životu.

Nám všem asi hrozí, že bychom se mohli stát otroky práce, zvláště když se nám daří, protože ta práce je nadmíru vzrušující. Mnozí propadají pocitu, že je třeba točit dokud je možnost. Umění je práci brát i umět ji odmítat. Nestát se workholikem a snažit se mít stejnou radost když práci odmítnu, jako když ji dostanu. I to je důležitá zlatá střední cesta v naší profesi. Bude to v budoucnu velký problém našich studentů - aby je práce ještě těšila, aby kvantita nedevalvovala kvalitu a tím neumenšovala radost z ní. Natočil jsem za život asi sto autorských filmů a začínal autorsky točit po třicítce. Moji studenti budou možná mít tu stovku už v Kristových letech - tedy taky po třicítce. Čím za to zaplatí tak kolem padesáti? Bude je to ještě bavit? Nebudou mít pocit, že už všechno natočili, všechno viděli, všude byli? Jak na tom budou se zdravím?

Jsme umělecká škola a to mě často nutí si pro sebe definovat, co je to talent. Mně se líbí ta definice, že talent je zvýšená míra pracovitosti. Když jsem teď natáčel s dirigentem Bělohlávkem, znovu jsem si uvědomil, že hudebníci označují talent jako věc rozhodující. Domnívám se, že je to proto, že když jde někdo studovat na HAMU hru na housle, tak už je většinou pracovitý od pěti let, rodiče ho honí, motivují a velmi se mu věnují. Tam když ten talent není, pracovitostí se nedožene. Co je však talent filmový, potažmo dokumentaristický? Je potřeba si přiznat, že k nám na FAMU chodí jiná studentská klientela. Dobrý dokumentarista by měl vědět něco o umění žít, být trochu filozofem, který pro diváka hledá dobrou a moudrou alternativu života. Měl by to být člověk múzický. Měl by mít přehled o všech druzích umění, měla by ho oslovovat hudba, měl by mít smysl pro rytmus. Měl by to být člověk politický a povinně sledovat, co se v politice děje. Měl by ale dokázat být nad věcí a zůstat nestranným. Je toho příliš mnoho a těžko se to u zkoušek zjišťuje. Každý posluchač je jiný, všichni však mají společného nepřítele - sklony k lenosti, k sebeobelhávání, k volbě jednodušších a snadnějších alternativ, k vyhýbání se alternativám pracnějším a neatraktivnějším. Největší jejich hrozbou je to, čemu se říká zakopané hřivny. Pro toto všechno považuju pracovitost a z ní vyplývající odpovědnost za strašně důležitou součást toho, čemu ve filmu říkám talent.

            Já jsem si tady udělal takové body a teď zjišťuji, že jsem to na vás vysypal všechno, co ve mně bylo, nicméně půlhodina, kterou jsem měl určenou, utekla. Takže jediné, co mi v dramaturgii té mé přednášky schází je, aby nakonec přišlo to připínání křídel, což se mi nepodařilo, protože jsem je připínal průběžně a vždycky mi zase odpadly a jak to tak bývá, vždycky člověk vzletí a pak padá opět na hubu, takže skončím takhle uprostřed. Bude to jakoby můj film, který takovýto konec nemá, ale třeba se zeptáte na něco takového, že budu moct udělat tu správnou tečku a tím to ještě zachráním. Jinak vám děkuju za trpělivost se mnou, protože frekvence mých slov je příliš velká a jak říkají střihačky, špatně se do mně stříhá.

Děkuji.